Městská knihovna Mohelnice 

Spisovatelé mezi námi 2010

SPISOVATELÉ  MEZI  NÁMI  aneb  NEPIŠTE JEN DO ŠUPLÍKU 2010

 

Ukázky ze zaslaných prací

 

1. Adéla Rozsípalová : Lálá na zámku (povídka)

2. Roman Miklík : Z veršů

3. Jana Zámečníková :Vzpoura pastelek (povídka)

4. Hana Jílková :  Z veršů

5. Karel Neumann : Poutníkovo vyznání (kniha)

6. Miroslav Demel : Z veršů

 

 

 

 

 

 

1. Adélka Rozsípalová : Lálá na zámku

     Jedna z povídek o mimozemšťance Lálá

 

 

     Královna Esi pozvala mimozemšťanku Lálá a její kamarádku Pen na svůj hrad. Cestou do zámku se skamarádili s Terezií.

     V paláci si krásně užívali. Jednoho večera do zámku vklouzli lupiči. Protože jeden z nich pořád mluvil, jeho druh ho okřikl: „Hej, co kdybys přestal žvanit a byl zticha?“ Tiše pak vlezli do pokoje kamarádek. Začali prohledávat kufry. V kufru, který patřil Pen, našli jídlo, u Terezy objevily řetízek. S lupem rychle zmizeli.

     Ráno po probuzení nastal šok.

     „Někdo mi ukradl snídani,“ naříkala Pen.

     „A mně ukradli řetízek!“ volala Tereza.

     Děvčata nevěděla, jak zloděje vypátrat. Náhle Lálá zvolala: „Podívejte se, tady je kus sukně!“ „A tady stopy,“ řekla Tereza. „A vedou k lesu.“

     Vypravily se tedy do lesa. Pen začala trhat jahody, Lálá s Terezou prohledávaly les. Jak tak chodily, Pen jim zmizela z dohledu. Najednou zaslechly volání o pomoc. Křik se rozléhal po celém lese. Děvčata hned poznala, že to křičí Pen, a běžela za hlasem. Jejich kamarádka byla svázaná.

     „Byli tu lupiči. Vím, kudy běželi,“ řekla Pen, když ji osvobodily.

     Za chvilku lupiče našly, a protože je překvapily, podařilo se jim je svázat.

     „Vrať mi jídlo!“

     „A mně vrať řetízek!“

     „Ani nás nenapadne,“ pošklebovali se lupiči.

     Pen se v hlavě rozsvítila žárovka. Odběhla a za chvíli přivedla svého ochočeného dinosaura. Lupiči se ho tak polekali, že začali křičet: „Všechno vrátíme!“

     Tereza dostala řetízek, Pen svoji snídani a šly zpátky na hrad. Tam si daly velký zmrzlinový koktejl a vypravily se domů.

 

 

2. Roman Miklík : Z veršů

 

úzkostlivý

 

kdybych tě viděl

jen barvou svých očí

zřejmě bys byla modrá

a třebaže ne chladem

stejně tě na noc

raději svléknu

co nejtepleji

 

taky odpověď

 

tak dlouho

jsem zlobil zrcadlo otázkou

kdo je na světě nejkrásnější

až mi nakonec pohrozilo:

tytyty!

 

 

listopad

 

bez špetky vkusu

uvádí zahradní slavnost

striptýz jabloní

 

namísto pozvánek

roznesl vítr

parte léta

 

 

sněží                                                             

 

s ledovým klidem                                           

předkládají vrány                                            

černé na bílém

splatnou směnku léta

a nám nezbývá

než solit

 

 

zimní ráno

 

rozespalou ulicí

popojíždí kukavůz

a neomaleně roztrubuje

že další noc

právě lehla popelem

aby bylo z čeho

vstávat

 

3. Jana Zámečníková  :  Vzpoura pastelek 

 

 

Na školáčka byl Kamilek urostlý a s novou aktovkou na zádech si vykročil pěkně levou nohou, to pro štěstí, s maminkou poprvé do školy. Svítilo zlatavé sluníčko, poseté barevnými skvrnami začínajícího podzimu a mráčky na obloze si zlehounka pluly a dováděly s větrem jako o závod.

Kamilek se hrozně těšil na novou třídu, spolužáky a paní učitelku. Připadal si úplně dospěle a nechtěl se maminky držet za ruku, protože on je přece žák první třídy, žádné mimino do školičky.

V aktovce měl spoustu věcí. Pouzdro s tužkami, gumou, pravítkem a fixy, pár obalů na sešity, svačinku s jablíčkem. A co ještě? Nemohl si vzpomenout. A už to má, jsou tam přece nové pastelky. Na ty byl zvlášť pyšný, protože byly ve velké krabičce s krásnou rybkou a měly hodně odstínů barev.

Ve škole bylo všechno jak má být. Třída byla celá vyzdobená, na tabuli byly nakresleny kytičky a zvířátka, na nástěnce zase fotky školy a dětí.

Sedl si do první lavice s Alešem, který mu držel místo. Byli spolu už domluveni, protože se jim zdálo, že v blízkosti paní učitelky jim nemůže vůbec nic uniknout.

Paní učitelka je vesele přivítala. Každý se musel přestavit a také povykládat, co ho baví. Někteří se styděli a kromě jména a příjmení neřekli ani slovíčko. To Kamilka netrápilo, byl hned se všemi kamarád a vybrebentil na sebe úplně všechno. I svou zálibu v malování.

Po škole na něj čekala maminka a šli spolu do cukrárny na dětskou kávičku a zákusek. Chutnalo mu moc dobře, a proto si dal ještě jeden kopeček jahodové zmrzliny navíc.

Doma se rychle převlékl a maminka mu pomohla nachystat věci do školy, které bude potřebovat na zítřek. Chtěl si ještě chvíli malovat a vyzkoušet nové pastelky. Vzal si je z aktovky a položil na stůl, donesl si papír a rozhodl se namalovat školu a celou třídu.

Vytáhl červenou pastelku a začal kreslit. Jenže ouha, jejda, zlomila se mu tuha, protože byla dlouhá a Kamilek moc tlačil. Nevadí, říkal si,vezmu si jinou, třeba hnědou. Jenže ouha, jejda, tuhy se lámaly jako párátka u jednohubek. Kamilek se skutečně pořádně rozčílil. Tak se těšil, tak si přál něco pěkného nakreslit, ale ty hloupé pastelky ne a ne ho poslouchat.

Zlostně roztrhal začínající kresbu a společně s pastelkami všechno hodil do koše.

Šel si raději hrát s vojáčky, puškami a vrtulníkem.

Den se pomalu blížil ke svému konci. Nastal večer. Kamilek byl plný dojmů z prvního dne ve škole a proto po večeři dlouho neotálel a unavený brzy usnul.

V dětském pokoji spadlo tmavé ticho, jen hvězdy mdle svítily oknem.  Najednou se v odpadkovém koši začalo něco hýbat a rachotit.

„Netlačte se na mě paní Zelená, celého jste mě umazala. Jsem bez tuhy a teď jsem i samý flek …“

„Pane Hnědý, já za to přece nemohu. Ležíme tu pěkně namačkáni, na mě se zase tlačí paní Červená, která neustále fňuká a pláče. Ty její slzičky rozmočily  moji tuhu a ta se rozpouští.“

„Vám se to povídá,“ posmrkuje paní Červená, „mě ten chlapeček zlomil špičku a jak jsem padala do koše ulomil se další kousíček. Vypadám nemožně, copak nevidíte, jak jsem ošklivá…?“, rozbrečela se na celé kolo a její slzy se barvily do temně rudé.

„Tak to už dál nejde,“ rozhněval se pan Modrý, „něco se musí stát, jsme přece úplně nové pastelky, jak to, že nás všechny hodil do koše,…!“.

„Vy se ještě ptáte,…?“ ozval se přidušeným hlasem pan Černý, „ten malý uličník tlačil na tuhy až se celé polámaly. Navrhuji se vzbouřit a ukázat mu co proto.“

V koši to zašustilo a pastelky souhlasně přikyvovaly.

„Nevrťte se, paní Žlutá, když zrovna máme důležitou poradu…, pan Černý má pravdu,…!“

„No vy hrdino Fialový,“ osmělila se paní Žlutá, „sám jste se zbaběle schoval za mě a teď budete všechny postrkovat ke vzpouře“.

„Jste hrozně hubatá, nevidíte si ani na vlastní špičku žluté tuhy, já to přece nezavinil,…“

„Klid, dáme tuhy dohromady a vymyslíme…..“

„Zrovna vy něco vymyslíte, pane Oranžový, se svým barevným odstínem jste všude vidět a svým řečněním zase všude slyšet,…Navrhuji přísný trest pro malého Kamilka, pomalujeme mu celý obličej svými barvičkami, začnu jako první,…“ řekl pan Modrý a hned vyskočil z koše a spícímu Kamilkovi nakreslil na bradě modrá kolečka. Pěkně je celá vystínoval.

Paní Červená utřela slzičky, povytáhla zbyteček tuhy a udělala mu na nose velikou rudou  čmouhu s tmavou tečkou uprostřed. Pan Hnědý se také pomstil a zlomenou tuhou nakreslil na oční víčka Kamilkovi dvě myši s dlouhými ocásky a s vousy tak velkými, že sahaly až na čelo. Potom to šlo ráz na ráz, paní Žlutá vymalovala na tvářích velká sluníčka s dlouhými paprsky, pan Oranžový opatrně obtáhl rtíky, ty zase paní Růžová celé vybarvila. Pan Modrý spěchal a vedle sluníček stvořil obláčky jako na obloze. Paní Zelená pod sluníčky zase vystínovala travičku a husté křoví.

Nakonec vyskočil z koše pan Černý a ten se taky vydováděl! Myším přikreslil černé jazýčky, z obláčků udělal černé, bouřkové  mraky, sluníčka měla černé tečky, trávě nakreslil černé hroudy, dovršil všechno velkou černou kaňkou uprostřed čela. Spokojeně se zašklebil a hupsnul zpět do koše ke svým pastelkovým kamarádům a kamarádkám.

Koš se spokojeně zavrtěl a všechno konečně v pokoji usnulo.

Netrvalo dlouho a sluníčko vykoupané v ranní rose si protřelo oči, uhladilo zlté vlásky a vykouklo z červánků. Pošimralo Kamilka nejprve na čele, na nosíku ,  pak se ale hrozně leklo pomalovaného obličeje a rychle se schovalo za první nejbližší mráček. Kamilek se pomalu probouzel, sedl si v postýlce a začal se protahovat. Však byl nejvyšší čas, tatínek už na něj volal z jídelny, aby se umyl, učesal a přišel posnídat nebo přijde pozdě do školy.

Rychle proto vyběhl do koupelny, napustil si kelímek s vodou, vymáčkl proužek zubní pasty na kartáček a už, už si chtěl vyčistit zuby, když  se podíval do zrcadla a tak strašně se vyděsil vlastního obrazu, že upustil kartáček a kelímek na zem a s jekotem, za který by se nestyděl  ani zdatný lesní hejkal, přiletěl do jídelny.

„Tatínku, tatíku, pomoc, v koupelně je strááášnéé stráášidlo,….“ Křičel na celé kolo až se perský kocour Emil probudil a skočil za lavici. Rybičky v akváriu sebou mrskly tak, že voda vyšplouchla ven. Tatínek vyprskl kávu, kterou zrovna pil, pobryndal si čistou košili a stoupl přitom Emilovi na vystrčený ocas. Ten  zavřeštěl, škrábl ho do nohy a celý rozklepaný strachy se rozběhl ke Kamilkovi. Jak ho uviděl, prudce zabrzdil a v úleku začal na něj prskat. Mrskl po něm pacičkou a raketovou rychlostí zamířil do otevřené šatní skříně, kde strčil hlavu do vysoké boty a rozčíleně se schoulil v ježaté klubíčko.

„Co se ti to stalo, … vypadáš jako počmáraný klaun, …“ řekl tatínek  a utěrkou si vytíral zapité fleky od kávy. „Cože,…?“ Kamilek si sáhl na obličej a na prstu mu zůstala barevná čmouha. „Vyvádíš, vyvádíš a strašíš sám sebe, .. asi sis včera maloval a když jsi šel spát, neumyl ses,…. Jen počkej, maminka ti dá, určitě jsi umazal peřiny“. Kamilek se loudal zpátky do koupelny. Nemohl si pořádně vzpomenout, co včera dělal. Ano, chtěl si kreslit, ale pastelky se mu lámaly. A vtom si vzpomněl na sen. A na pastelky. A na koš. A na vzporu a pomstu. V koupelně se ještě jednou pozorně zahleděl do zrcadla.

Ano, je to přesně tak. Pastelky se vzbouřily a pomalovaly mu obličej. Umyl se, osušil ručníkem a dlouze, dlouze přemýšlel. Hm, hm, ty moje nové, překrásné pastelečky měly pravdu. Moc tlačil a byl nedočkavý na svůj první výtvor. Chudinky proplakaly celou noc mezi zmačkanými papíry v koši.

Kamilek se rozběhl do pokojíčku a vysvobodil je všechny  ze zajetí. Vrátil je zpátky do krabičky a poprosil tatínka, aby mu zlomené tuhy u červené a hnědé ořezal. Mezitím se rychle převlékl a ustlal postýlku. Pak si dal hrníček dobrého sladkého kakaa a rohlík s marmeládou. Tatínek se také musel převléknout, protože skvrna od kávy zaschla a nešla vyčistit.

„To jsme to dneska vymňoukali, dostaneme vyhubováno od maminky. Tys ze  sebe udělal špindíru a strašidlo, já se polil kávou, Emil rozkousal botu ve skříni a rybičky vystříkaly vodu na podlahu. Všude je halda nádobí a prádla. Pěkně nám to začíná!“ stěžoval si tatínek.

„Neboj, tati, my jsme přece kluci hraví a naše mamča všechno spraví,…“ ujišťoval ho Kamilek. Dal si připravenou svačinku do aktovky, obul si boty a společně si potom zanotovali pokřik dne : „Svět se dnes na nás směje, ať se děje, co se děje.“

 

 

4. Hana Jílková : Z veršů

 

 

VÍRA

 

Něco život přinese i odnese,

Co se má stát – stane se.

Kde žije láska s vírou,

Tam potkáš se s životní sílou.

 

Jak snadno ublíží se slovem,

ví jistě mnoho lidí kolem.

Obklad hojivý je dobrý skutek,

to cítí, kdo potká bolest i smutek.

 

Bez lidského tepla i city vadnou,

vydej se na cestu ne zrovna snadnou.

Nemůžem mít ve všem jasno,

na duši však  mějme krásno.

 

Podáš-li pomocnou ruku,

hned dobro je po tvém boku.

Je-li víry plná studna,

Nemůžeš být nikdy u dna.

 

Položme si hádanku,

kdo složí z tajemna mozaiku?

Tajemno nás napadá – když vše do sebe zapadá.

 

 

 

 

JSI

 

Jsi překvapení – co vystoupí z mlhy,

jsi krása – co šíří se kolem duhy.

 

Jsi rosa – co únavu vzpruží,

jsi trn – co chrání krásu růži.

 

Jsi květ – co opojně voní,

jsi  studánka – před kterou se každý kloní.

 

Jsi vánek – co pohladí když smutek tíží,

jsi náruč – kde láska roste a bolest se tiší.

 

Jsi slunce – co zahřeje,

tmavá místa světlem zaleje.

 

Jsi babí léto – co s vánkem letí,

a vlídně hladí skotačivé děti.

 

Jsi pohádka – co za sestru má přírodní říši,

tam malíři tvoří a básníci píší.

 

Jsi vítr i bouře,

jsi rosa – co po trávě se klouže.

 

Jsi vichřice – co stromy donutí se sklonit,

jsi víra co nedá se zlomit.

 

Jsi radost – co všechen smutek zhojí,

jsi život co s životem se spojí.

 

Jsi člověk, příroda, touha, drahokam,

jsi všude, jsi s námi a nejsi klam!

 

                       Jsi !!!

 

 

 

5. Karel Neumann : Poutníkovo vyznání

 

 

Z úvodu

 

    V knize je popsán skutečný příběh člověka, který ve svém životě podstoupil útrapy, svízele, lidskou lhostejnost, snažil se dosáhnout cíle svého úsilí i radosti a spokojenosti. Pocházel z velmi početné rodiny.

    Početné rodiny bývaly obvyklé u chudých vrstev obyvatelstva, zatímco bohatí rodiče mívali jedno, nanejvýš tři děti.V takto početné rodině měli rodiče mnoho starostí s uživením

a oblečením svých dětí. Pracovní příležitosti v tehdejších dobách byly velmi omezené a často jenom sezónní. Převážná většina obyvatelstva se zabývala zemědělstvím a v průmyslu nebylo tolik podniků jako v dnešní době. Zemědělskou půdu vlastnili sedláci a na sezónní práci si najímali chalupníky. Odměny za tyto práce byly velmi nízké, v mnoha případech jen strava nebo darované obnošené prádlo…

……..

    V naší vlasti i v celém světě je celá řada kostelů, chrámů, které naši předkové postavili k uctívání Boha, Panny Marie a svatých.

    Rodiště Ježíše Krista – Betlém a Svatá země jsou místa, kde Pán Ježíš žil, učil, zemřel

a vstal z mrtvých.

    Mé cesty těmito místy jsou popsány v této knize. Předkládám ji ke čtení a k tomu, aby se každý, kdo ji bude číst, zamyslel nejen nad mým, ale i nad svým osudem a způsobem vedení života. Život bez lásky je jako cesta bez cíle.

 

 

 

Děda vekládá

 

 

    Kdež vendete na jeden jediné pahorek nad mém rodištěm, rozloži se Vám před voče kraj voňavé órodnó zemó, hájema, ve kteréch nandete snad všechne rostlene, belene a v jejich stino klid a pohodo. Z teho pahorko se Vám vokáže ve své slávě e řeka Morava. A kdež

se zahledíte ještě dál na sever, ovidite jinó dědinu a tam teď bévám.

    Tade v krajo, v každé dědině, se mloví jiném nářečím, je jiné přizvuk, třeba na E. No prostě snad každy pismeno jináč láme jazyk. Nám to vůbec neni  divny, me sme se tade narodile, me tem, kteři mlovijó správnou češtinou rozomime, ale málokdo rozomi nám.

    Popsat řeč néni jednodochy, só v tem uplny hlavolame : bochte, véce, sadlo, stolece, luže, kredenc, harmara, medlo, jabko, zemsky jabko, ohli, slipka, nebodó, majó, só, bel, bela, cebole, hroška, ta lepa bela dotá…

    A v dědině o dva kilometre dál se všecko řiká na dlóhy  É : véce, Poléce, psék, vozék, rohlék, nésó …

    Snad je to tó našó  zemó tak romantickó a nádhernó, abe sme bele poznat jeden vod drohyho.

    A stane-le se a naše mešlenke dokážem napsat, tak div se světe, že só tó správnó češtěnó.

    Posoď si přisně naše slova. Sme zvekli na tvrdosť a chceš-le si povekládat, tak přendi,

so v jedné dědině na severním konco a přesto je mně teplo.

 

To ceste si věnce pletó

a věnce cestám zpivajó

pro zdárné chod celymu světo

a se mnó se do hvězd divajó

   

(verše Milada Neoralová)

 

 

 

 

6. Miroslav Demel : Poetické kasace

 

 

Básníkovy inspirace

 

Básník, spíš poeta,

je muž

jemuž

mládí již  odlétá…

Byť s ním osud zahrál smutně,

netruchlí;

líbí se mu každá sukně,

dnes už ví :

 

dívkám chtěl by líbat

prstíky na nohou,

k dámám volá : „Vivat!“-

k těm, co se zdát mohou

stát až sáh za zenitem.

Ona však rozkvétá

zralá krása ženy té,

rozmáchlá do léta,

ta laská znamenitě…

 

A básník?

Jak rád ztich!

Mapuje si

Z koutka ženy –

Ó, něžné postavy!

V plátků směsi

odhaleny :

krok věčně bolavý.

 

Z města vstřebává

pro potěšení

gesta žen hravá.

Okouzlen plení

nártů klenby,

jak jdou;

zas už chtěl by

každou…

 

 

Vánoční

 

Krásná hudba slétá z nebe,

vánocemi zvoní…

Jedno ale nedovede:

víc chutná přec ticho,

které přijde po ní

bez trub na Jericho…

 

Ticho plodí verše

a nosí básníkům

s pokorou a v kleče…

 

Nad plotnou střech zhrub dým;

na noc klidně zhasni dům,

pak propoj břeh s druhým…

 

Vzájemnost tónů a ticha

dnům snění vždycky  sluší .

a pléno zvonů zas dýchá

v souznění lidských duší…

 

 

Nová síla

 

Je tu prvně nová síla.

Dívka, jež dnes nastoupila,

není žádný granadýr,

má učit hru na klavír.

 

Drobné tílko chroustí

obléká do šatků

dětské velikosti;

trampky bez podpadku.

 

Modré oči jak dvě tůně,

dlouhé řasy na víčku.

Když se zuje, ukazuje

útlou bledou jedničku.

 

Jeden mladý kolega

nasazuje pohled tklivý;

Už ví, jak jí honem dá

najevo, že se mu líbí.

 

Navrhne jí při poradě:

„Chci Vás odnést v náručí!“

Nenechá ho vydovádět…

„Dej si odjezd!“ zabručí….

---

Publikováno: 15. 10. 2010  |  Sdílejte článek: Linkuj.cz

Jste zde: Městská knihovna Mohelnice  >  Aktuality  >  Spisovatelé mezi námi 2010