Městská knihovna Mohelnice 

S. K. Neumanna 1  |  tel.: 583 431 166  |  knihovna@knihovna-mohelnice.cz
Ukázat na mapě Mohelnice

Objednávky knih : pujcovna@knihovna-mohelnice.cz

 

Něco šikovného ke čtení na dovolenou?

Máme, stavte se :-)

 

 

Martin Tomášek: Kouzelné dědictví

 Ukázka z tvorby pana Martina Tomáška, klienta denního stacionáře "Okýnko". Další autorské příběhy na:  http://blogzanajchospisovatele.blogspot.cz/

 Kouzelné dědictví

 
Jmenuji se Jiří Stehlík, je mi 44 let a jsem majitelem dnes už velmi úspěšné firmy, která se zabývá výrobou hraček a rád bych vás seznámil se svým životním příběhem, aby jste viděli, že ani majitel úspěšné firmy to nemusí mít v životě tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.
 
Psal se rok 1966, když se jednoho podzimního deštivého rána, v jedné polorozbořené nemocnici na okraji chudinské čtvrti, narodilo dítě, kterému jeho maminka dala jméno Jiří. Praženice, kde se moje máma živila jako poštovní doručovatelka a táta pracoval jako úředník na místním úřadě, je z větší části velmi krásné a honosné město. Většinu času jsem trávil raději v naší čtvrti, protože jsem měl strach, že mne tzv. šamponi, jak jsem je pro sebe nazýval, pokaždé zmlátili jen kvůli tomu, že mám na sobě staré roztrhané oblečení. To ale nebyl jediný důvod, proč mi vymáchali moji starou, ale vypranou košili v blátě a utekli. Dalším důvodem proto, aby mi mohli dát výprask a ponížit mně, byl můj původ, což mě mrzelo nejvíc. Jednou, když jsem se po jednom z mnoha takových výprasků loudal domů polonahý a dost promrzlý a zřízený, mi maminka nic neřekla, jen se mně zeptala, jestli mi to stojí za ty modřiny, já se jen usmál. Po této příhodě jsem byl ve čtvrti šamponů ještě dvakrát, ovšem vždy se stejným výsledkem. Řekl jsem si, že do jejich čtvrti už víckrát nevkročím. Od té doby jsem žil se svými rodiči ve své čtvrti. Tedy alespoň jsem si to myslel do té doby, než táta s mámou odjeli do práce, kam každé ráno jezdili našim stařičkým autem v 7:00. Jednoho dne, když opět vyjížděli do práce, tak pršelo a já měl v sobě takový zvláštní pocit a měl jsem chuť říct rodičům, ať dnes nikam nejezdí. Věděl jsem, že peníze potřebujeme, tak jsem jim nic neřekl a dodnes toho lituji. V onen deštivý den jsem totiž přišel o oba rodiče při autonehodě. Táta zemřel na místě, máma 2 dny po převozu do nemocnice na masivní krvácení do mozku. Tato nehoda se mi vloudila do mého života, když mi bylo 11 let. Od toho dne jsem žil s babičkou Annou Moravcovou ve vesničce zvané Kmínojedy, kam jsem jezdil s rodiči každý víkend a každé velké prázdniny.
U babičky v Kmínojedech to bylo super. Vždy, když jsem musel po prázdninách odjet, za žádnou cenu se mi nechtělo. V Kmmínojedech mi bylo daleko lépe než v Praženici. Babička totiž bydlela u lesa v dřevěném domku. Na vesnici jsou také lepší vztahy mezi lidmi než ve velkoměstě, což pro mne bylo další velké plus. Na rozdíl od našeho domu v chudinské čtvrti, byl tento dům, ve kterém jsem žil teď, daleko luxusnější, ale v žádném případě nebyl přehnaně vybaven. Připadalo mi to zvláštní, ale vždy, když jsem se babičky zeptal na to, jak je možné, že moji rodiče neměli skoro ani halíř a tady je to tak pěkně zařízené, babička se na mne podívala, usmála se a řekla: „Až nadejde ten správný čas, tak se vše dozvíš. Teď si užívej dětství a o nic jiného se zatím nestarej“. Od té doby jsem se už babičky na nic neptal a užíval si dětství.
 
Po vyjití základní školy jsem se vyučil stolařem. Našel jsem si práci v oboru. Tuto práci jsem vykonával pět let, když mi do života znovu zasáhla další rána osudu. Ta mi od základu změnila život. Tehdy jsem to ještě netušil. Bylo 18. března, půl čtvrté odpoledne. Jako každý den jsem se touto dobou vracel domů. Otevřel jsem dveře do kuchyně, ale babička nikde nebyla. Našel jsem ji ležet v posteli. Ptal jsem se jí, co se děje a ona řekla, že jí není dobře. Šel jsem zavolat záchranku. Hned jak jsem položil sluchátko, běžel jsem zpátky k babičce a vzal jsem jí za ruku. Zakrátko přijela záchranka, lékař ji prohlédl a potom mi řekl, že babička už je hodně stará, má slabé srdce a nedá se nic dělat. Babička otočila hlavu, těžce oddechovala. Jak mě uviděla, tak se její oči rozsvítily jako dva korálky a řekla. Vzpomínáš, jak ses mně kdysi zeptal jak je možné, že jsme ze stejné rodiny a mám hezčí dům než vy? Řekl jsem, že si vzpomínám. Babička se znovu usmála tím svým tajemným úsměvem a řekla. Tenkrát jsem ti řekla, že až nadejde ten správný čas, tak se vše dozvíš. Naše rodina totiž vlastní firmu na výrobu hraček, která se u nás dědí jen po mužské větvi rodu. Zakladatelem této firmy na hračky byl tvůj děda. Ještě dřív než zemřel, tak mě pověřil tím, abych vybrala nějakého mužského člena v naší rodině, který by byl hoden vést a rozvíjet dědovu firmu k prosperitě. Babička se odmlčela a 
rozkašlala se. Já toho využil a zeptal se, proč tedy tu firmu nepředala mému otci? Babička se na mne podívala, jako by tu otázku čekala a pokračovala. Víš, musím ti říct věc, o které nikdo nikdy nemluvil, protože na to, co se stalo, není nikdo vůbec pyšný. Tvoje mamka nebyla jedináček, jak jsi byl asi celý život přesvědčen. Asi 2 roky před narozením tvojí maminky se mi narodil ještě kluk, se kterým se naše rodina nestýká. Protože rok před tím, než jsem mu měla předat naši firmu, jsem zjistila, že můj povedený synek chodí hrát karty s přáteli. Když jsem tohle zjistila, tak jsem na něj udeřila, že chci vědět, co je na tom pravdy, že chodí hrát karty s kamarády do nějaké zaplivané hospody ve městě. Také jsem mu řekla, že jestli s tím do roka nepřestane, budu nucena tu dědovu firmu dát někomu jinému. Nestála jsem o to, aby někdo prohrál dědečkovu 10 let těžce budovanou, teď už i prosperující firmu na hračky v kartách, během jednoho jediného měsíce. Jakmile jsem to řekla, tak na mě začal křičet, jako smyslů zbavený, že to není žádná pravda, že on žádné karty nehraje a takové ty obvyklé řeči. Řekla jsem mu tedy, aby mi to dokázal. On mi však řekl, když mu prý nevěřím, že on o žádnou podělanou firmu na nějaké stupidní hračky nestojí, že jí klidně mohu dát třeba svatému Petrovi. Druhý den jsem si zavolala tvého otce a řekla jsem mu, že vzhledem k tomu, co se včera stalo, bych mu chtěla předat naši rodinnou firmu, protože můj jediný syn by jí mohl prohrát v kartách a také proto, že bych chtěla splnit poslední přání svého manžela, který si přál, aby jeho firmu dědili jenom mužští členové naší rodiny. „Byla bych ráda, kdybys tu firmu převzal ty“. Když jsem to řekla tvému otci, tak se na mě podíval a řekl, že se musí poradit s tvojí maminkou. Druhý den za mnou přišla tvoje maminka a začala na mě křičet, že když nevěřím jejímu bratrovi tak vlastně nevěřím jí a její rodině a když odcházela, tak se mezi dveřmi ještě otočila a řekla, že o žádnou firmu nestojí, že bude radši žít v chudých poměrech, než aby jí bratr vyčítal, že někdo, kdo se přiženil do její rodiny, zdědil rodinnou firmu. Od té doby jsme spolu asi pět let nepromluvily. Mezitím se přestěhovali do chudé čtvrti. Po pěti letech ses narodil ty a naše vztahy se uklidnily. Ty jsi teď jediný dědic, který může firmu zdědit. Byla bych tedy moc ráda, kdybys tu firmu převzal a úspěšně jí vedl. Když jsem uslyšel, co po mě babička chce, tak jsem řekl, že jí velmi rád převezmu. Jen jsem tu větu dokončil, tak se na mě babička usmála tím svým spikleneckým úsměvem, chytila mě za ruku a umřela.
 
Od té doby vedu dědečkovu firmu. Když jsem se byl po letech podívat v chudinské čtvrti, tak jsem tam uviděl zbědovaného bezdomovce, ve kterém jsem poznal jednoho z těch šamponů, kteří mě před lety mlátili. Přišel jsem k němu a oslovil ho. Zeptal jsem se ho, jestli by nechtěl pracovat v mé firmě jako prodavač? On mi řekl, že se zítra za mnou zastaví. Od té doby naše firma prosperuje jak má.
 
A tady vidíte, že manažer velké firmy nemusí mít lehké začátky.

Publikováno: 18. 5. 2015  |  Sdílejte článek: Linkuj.cz

 

Jste zde: Městská knihovna Mohelnice  >  Aktuality  >  Martin Tomášek: Kouzelné dědictví

TOPlist


Dnešní svátek:

 

© Městská knihovna Mohelnice  |  tvorba webových stránek Užitečnýweb.cz

Přihlásit se